29. 11. 2003 - 30. 11. 2003 2. Podzimní oheň T. O. Pod psí skálou

Loni, při přípravách podzimního ohně jsme prohlásili, že podzimní oheň už dělat nebudeme. Jsme malá osada o dvou dospělých osadnících a několika málo kamarádů ochotných pomoci při přípravě a jako taková si nemůžeme dovolit dělat dva potlachy za rok. Když jsme loni z podzimního ohně odjížděli, říkal jsem si, že uděláme na podzim jen malý ohýnek pro pár nejbližších kamarádů.

Přijel jsem na flek sám už ve středu ráno, protože, i když dřeva bylo víc než kdy jindy, jsem měl strach, že se to nestihne všechno připravit. Komár s Onáskem měli přijet až v pátek večer a Mája, která měla přijet o den dřív sama to už nevytrhne. Byl jsem tak nervózní, že i když pršelo, stihl jsem za středu sám natáhnout plachtu, připravit hranici, navrtat a navléct cancátka a nachystat fagule.

Večer psal Onásek, jestli pro něj přijedu do Rakšic. Divil jsem se a přijel. Uřízl si v práci kus prstu, tak dostal nakonec volno a přijel. Bohužel bez kytary. Ráno nás u obchůdku zmermomocnil Džejár, že potřebuje pomoct přestěhovat, tak jsme pomáhali. Večer přijela Pomněnka s dětmi, Mája a Black. Ráno jsme nacpali naši malou hranici. Vešli se tam tři přívěsné vozíky za auto plné šáší. Pak jsme s Májou vyrazili chystat orienťák. Měl odhadem asi osm kilometrů podél Rokytné k Valovu mlýnu a zpět. Odpoledne jsme opět pokračovali ve stěhování Džejára a nafasovali na boudu nějaké koberce na zateplení a dvě postele s madracemi. Onásek mezi tím proběhl náš běh a celkem hodně si zkrátil trasu (asi o polovinu).

O půl šesté přijel první autobus – kolem 10 lidí. Nervozita se stupňovala. Postavili se stany a vyrazilo se do hospody. V hospodě byla dobře nachystané obsluha, takže jsme byli pod tlakem zásobeni vším, o co jsme si jen řekli. Sejmi s Pablem a ostatními drželi hudební produkci až k druhé hodině ranní, kdy jsme to vzdali.

Přes noc trochu zapršelo. Ráno jsme vyrazili do obchůdku. Přijela druhá polovina lidí. Džejár opět zmermomocnil některé naše kamarádky o pomoc s balením a úklidem. Mezi tím přijel Komár a dovezl 50 litrů červeného vína na svařák. Onásek začal ihned vařit a Komára jsme vyslali opravit orienťák po dešti. V poledne jsem vyhlásil tuto jedinou podzimní soutěž a vypouštěli jsme s Májou po deseti minutách dvojce soutěžících.

Zábava u užitkáče byla příjemná a protože se brzy setmělo, po páté hodině odpoledne jsme zapalovali. Oheň zapálili děti: Michal, Zvíže, Davča a Peťka. Zajímavým poznatkem je, že vysvětlit dětem, jak zapálit oheň je jednodušší než dospělým. Snad tím, že byli střízlivý. Ohnivákem byl určen Zvíře – sheriff T. O. Jižní Karolína. Topil celý večer jak o život a spálil všechno dřevo, co jsme připravili. Vyhrožoval i lavečkami, ale nakonec se nechal přesvědčit. Celý večer panovala dobrá nálada, všichni pili a dobře se bavili.

Všichni vyvařovali u dohořívajícího ohně nedělní dobroty. Budulínek s Tomem a dalšími se dali na smažení topinek, které sklidily velký úspěch. Když jsem kolem deváté ráno s tím, že už není co pít vytáhl „poslední“ litr rumu, sklidil jsem velké ovace. Když jsem ovšem ve dvě hodiny vytáhl pátou „poslední“ litrovku rumu, radostný křik byl slyšet skoro celým údolím.

Poté se všichni vydali na jediný a autobus a my se sbalili a vyrazili domů. Přesně jsem to tentokrát nepočítal, ale bylo tam kolem 40 kamarádů a vypilo se za víkend (tedy od soboty): bez mála 50 litrů vína a 20 litrů rumu. Co vím, tak tam byla minimálně jeden až dva litry slivovice, jedna sedmička vodky, půlčan fernetu a možná ještě něco.

Všichni s kým jsem mluvil byli s ohněm spokojeni. Já sám za sebe mohu říct, že to byl jeden z nejhezčích potlachů, jaký jsme v Čermákovicích dělali. Pocity, které se ještě teď, dva dny po potlachu ve mně mísí, se mi slovy bohužel popsat nepodaří. Škoda, že nejde vrátit čas a na sobotu a zažít to stejně znovu.

Autor: Sokolík


TOPlist

[CNW:Counter]