Před chvílí jsme se vrátili ze 7. výročního ohně T. O. Pražce. Mé pocity jsou velmi ambivalentní, ale pozitivní část rozhodně převažuje.
Páteční hospoda byla fajn, jen mám dojem, že se nějak rozutekli muzikanti. Ale i přes to jsme hráli docela slušně a to až do asi druhé hodiny raní.
Docela hodně mě zarazil negativní názor některých kamarádů o tom, že snad jezdím poslední dobou na potlachy jen na otočku autem a na noc zase domů. Obzvláště mě zarazil z toho důvodu, že vyšel z úst lidí, o kterých jsem přesvědčen, že jsou inteligentí. Nechápu totiž, v čem je lepší, když člověk musí třeba v sobotu do práce, nejet na potlach, než zajet tam třeba v pátek autem a v noci zase zpátky nebo přijet až v sobotu večer. Myslím si, že je prostě lepší přijet aspoň na chvíli, než vůbec. Ale proti gustu žádný dišputát.
V sobotu jsme vylezli ze stanu až kolem poledne. Posnídali jsme palačinky a vyrazili si na procházku. Podzim skýtá krásné pohledy na nádherně zbarvenou krajinu v meandrech údolí řeky Chvojnice.
Odpoledne jsme se před zapálení ohně na chvilku natáhli. Pak jsme ještě šli naproti Robinovi se Zuzkou, kteří přijeli na Pražce poprvé.
Zapálení proběhlo tradičně, za zvuku Vlajky. Potom následovalo tradiční zapálení svíčky u pomníku Dědka. Svíčku jsem zapálil, i když tomuto zvyku mám dost výhrad. Díky tomu, že vlastně vůbec nevím o koho jde a zapaluji tak svíčku někomu "cizímu", ztrácí tento akt trošku na smyslu a já osobně jsem se u něj cítil poněkud pokrytecky. Asi by se mi líbilo víc, kdyby si buď svíčku zapálili jen ti, co o to opravdu stojí a ostatní jim k tomu dali prostor, a nebo kdyby to možná bylo pojmuto jako dušičková záležitost a každý si zapálil svíčku za toho, za koho on opravdu chce a kdo jemu byl blízký. Ale nadruhou stranu nutno říct, že onen pomníček obložený svíčkami vypadá opravdu moc krásně a pietně.
Po zapálení se hrálo a hrálo. Díky nově přijedivšímu Pablovi a Robinovi dostala hudba opět nový rozměr a tak jsme hráli až téměř do půlnoci, kdy na mě padla únava a šli jsme spát. Ráno jsme chvíli postáli u užitkáče a kolem desáté se rozloučili a vyrazili směrem k domovu.
Jinak se mi potlach moc líbil. Byl zajímavý nejen co do muziky, ale hlavně asi i s výběrem kamarádů máme s Pražci podobný vkus, takže s většinou lidí, se kterými jsem se tam setkal, bych se rád viděl i na našem dubnovém potlachu. Také stejně jako loni musím zmínit, že mě moc potěšilo, když při zapálení byla chvilka ticha za kamarády, která s námi již nejsou, že byli všichni opravdu zticha a nevyvolávali jména. Docílit na ohni této skutečnosti dnes není vůbec snadné.
Fotky z potlachu jsou k vidění ve fotorchivu.
Chcete-li ke komentáři přidat svou fotku nebo jinou ikonku, postupujte podle návodu.